| |
Velká jarní vodácká akce na
českých řekách
8.5.
- 11.5.2008
Ve čtvrtek ráno po ranním srazu na loděnici
a naložení lodí se vydáváme na soutok Kamenice a Jizery.
Nádherné to místo s jednou z posledních peřejí na Jizeře, která
je navíc díky vodákům ze Železného Brodu pěkně upravená a láká
k dovádění a vodáckým radovánkám. Po postavení stanů jsme
využili slunečného počasí a asi hodinku jsme si zajezdili na již
zmíněné peřeji. Po obědě se vydáváme do Jesenného a sjíždíme si
Kamenici. Pod jezem je sice trochu méně vody, ale po chvilce se
to zase dá, voda jde a tak si vychutnáváme příjemné peřejky a
krásné počasí. Přijíždíme na tábořiště a po svačince si jdeme
zase zajezdit na peřeji. Večer sedíme u táboráku a odpočíváme po
náročném dni. Druhý den ráno balíme a vyrážíme směr Malá Skála.
V Železném Brodě nás čeká první jez, který se dá naštěstí bez
velkých obtíží sjet. Pod dalším jezem obědváme, pak je to trochu
bez vody, ale ne moc a pak se nám již pomalu přibližuje Malá
Skála. Zdejší jez je jako stvořen pro opakované sjíždění, a
protože je pěkně a čas celkem dobrý, tak jezdíme. Dnešní
vodáckou etapu končíme za nedalekým mostem, kde se dají dobře
vytáhnout a naložit lodě. Navíc je zde možnost se občerstvit
v restauraci u Boučků. Po naložení lodí se loučíme s Jizerou a
vydáváme se na východ. V Jičíně ještě doplňujeme zásoby a pak
jedeme a jedeme. Cíl dnešního dne je tábořiště v Potštejně u
Divoké Orlice. Stavíme stany, děláme oheň, dáváme pozdní večeři
a brzy jdeme spát. Od okolních táborových ohňů je slyšet kytary
a zpěv, prostě nádherné usínání... Ráno je trochu chladné –
jinovatka, ale sluníčko začíná rychle pracovat. Po snídani se
přesouváme do Bohousové. Tady je oficiální začátek splutí
Litického oblouku. U kiosku, co tu mají místní hasiči, dávají
někteří kávu, zjišťujeme, že příště je možné přenocovat přímo
tady a po desáté vyrážíme na vodu. Orlice má vody celkem dost,
je vidět, že se organizátorům povedlo domluvit slušný průtok.
Teče to pěkně a už jsme u prvního stupně, za kterým je trochu
vývar, Fanda se tady předloni vykoupal. Je tu však možnost to
projet vcelku v pohodě při pravém břehu. Dále je to plné
příjemných peřejek až k jezu v Liticích. Pod jezem začíná pravý
ráj, peřeje jsou pěkné proud svižný, krásná WWII, co chvilku
musí posádky pořádně zabrat, aby se vyhnuli záludným kamenům a
místům. No prostě jedna z perel českých vodáckých úseků, tedy
těch turistických. Za chatovou oblastí první nečekaná překážka –
strom přes řeku. No nakonec to bez velkých problémů zvládáme a
jedeme dál. Nakonec se ukázalo, že to byl první a ne poslední,
čekalo nás ještě několik dalších stromů. Nějakým vodákům se
dokonce podařilo dostat pálavu pod jeden z nich. Výsledkem bylo
přece jen určité zpoždění. V Potštejně pak chvilku rokujeme, zda
jet ještě jednou a večer mít časový skluz, nebo to nechat na
pohodu. Vítězí pohoda, balíme, nakládáme, někteří se jdou
podívat na hrad a potom se přesouváme na severní stranu vrchu
Zvičina nedaleko Dvora Králové. Zdejší Hotel pod Zvičinou nabízí
mimo klasické hotelové ubytování také ubytování v chatkách za
velice příznivou ceny, takže než stavět stany, využíváme zdejší
pohostinnosti. Nádherné a klidné místo. Postupné stmívání
s výhledem na Krkonoše, prostě paráda, klídek a pohoda.Po
snídani přejíždíme krátce do Dvora Králové a hledáme vhodné
místo k nalodění. Nacházíme pěkný plácek, kousek za posledním
mostem a jak vidět nejsme jediní. Po potřebném přesunu aut
vyrážíme po Labi v úseku, který nikdo z nás nikdy nejel.
Informace z webu nelžou. Voda pěkně teče, řeka je lemována
stromy, lehce meandruje a občas plavbu zpestřují příjemné
peřejky. Pádlovat se moc nemusí, opravdu to teče. První jez je
nesjízdný, ale přenášení je bezproblémové. Pod jezem má řeka
stejný charakter jako dosud, peřejky, svižný tok, stín, žádní
vodáci, paráda. U dalšího jezu jsme dle pánu před půl jednou a
informace z webu doporučují zdejší hospůdku přímo u jezu.
Vylézáme, usazujeme se pod slunečníky a čekáme na obsluhu.
Nakonec se jdeme dovnitř zeptat, zda je zahrádka s obsluhou.
Odpověď zní, že ano a tak se vracíme ven. Přichází hospodská a
ptá se na pití, my se ptáme po jídle objednáváme pití a ona se
po 15 minutách vrací bez jídelního lístku a sděluje, že jsou
pouze hotovky. Dobrá a jaké? Ptáme se. Dalších 10 minut trvá
jinému člověku, než vypíše čtyři jídla na tabuli u zdi. Po další
době přichází hospodská a objednává jídla u jednoho stolu a
odchází. To už Vanda nevydrží, bere lístek a objednává za
všechny. Skoro další hodinu čekáme na ty hotovky. Hrůza. Časová
rezerva se začíná pomalu vytrácet a nám dochází trpělivost.
Nakonec po obědě v půl třetí vyrážíme dál. Jídlo nic moc,
obsluha katastrofální a chtít za 3dl džusu dolité kohoutkovou
vodou do půllitru 40Kč mi taky nepřijde zrovna přiměřené. Jez
bez větších problémů sjíždíme a za chvilku jsme u Kuksu. Krása
této památky se dá obdivovat přímo z řeky. U mostu se dáváme do
řeči asi s domorodcem, který nás láká do hospody. Děkujeme a
sdělujeme mu náš zážitek z hospody u jezu. Přikyvuje a povídá,
že jsme se měli zeptat, že to tam je skutečně hrůza. Takže pro
příště vyzkoušíme raději hospůdku u Kuksu. Jedeme dál a končíme
v Brodě. Tento úsek Labe nás mile překvapil. Pohodová svižná
plavba, bez vodáků a nástrah, bez velké námahy ve stínu. Určitě
se sem ještě někdy vrátíme.Nakládáme lodě převlékáme se a neděle
se začíná pomalu přibližovat k večeru. Vyrážíme a i přes
zpoždění u oběda věříme, že ohlášený čas návratu se podaří
stihnout. Při průjezdu kruhovým objezdem ve Dvoře Králové, se
ale ozvala od vleku s loděmi rána a bylo to. Kolečko se s námi
rozloučilo. Neděle po čtvrté odpoledne, to nám ještě chybělo. Po
sérii zjišťování, telefonátů a jednání s většinou neochotnými
lidmi, kteří mohli pomoci, ale nechtěli, ti ochotní se sice
snažili, ale pro změnu nám pomoci nemohli. Na poslední pokus
jsme se dostali do pneuservisu Mistr, kde nám pan Mistr ochotně
pomohl i přes to, že jsme jej vyrušili při grilování. Kolo nám
opravil a byl velice ochotný. Takže tímto ještě jednou děkujeme.
Další cesta do MB již byla bez překvapení a dorazili jsme
nakonec jen s hodinovým zpožděním.
Tak zase někdy někde.......
Hombre
Doubrava
5.4.2008
Sraz na loděnici v 7:00 byl tentokrát velice přesný. Poslední
vlastně dorazili Fanda a Hombre, ale budiž jim odpuštěno,
protože museli vyzvednout vozidlo, zapojit vlek a těsně po sedmé
již byli na loděnici. Nakládka netrvala dlouho, jelo nás jen
osm, tak jsme brali tři deblovky a dva kajaky. Cesta v sobotu
ráno byla také klidná a nebýt Fanoušovy navigace, která nám
připravila drobné zpestření ve formě terénní vložky, nebylo by
ani vlastně co řešit. Jak jsme se přiblížili k Pařížovu, začali
jsme na silnicích potkávat i jiné posádky vozidel směřujících
stejným směrem a přepravující s sebou různá plavidla.
V Pařížově cca 30 min. před začátkem akce panoval totální
kolaps! Veškeré komunikace a plácky byly obsazené vozidly
vodáků, kteří se již nemohli dočkat až konečně budou moci
vyrazit... Kousek za vsí jsme zaparkovali, převlékli se do
různých obleků, které by měly více či méně při správném použití
v případě přímého kontaktu plavce s vodou trochu ochránit před
zimou. Voda měla něco kolem 6°C.
Těsně po desáté odemkl Dědek Doubrava řeku, která byla od
podzimu zamčena na několik západů a mohlo se vyrazit. Vyráželi
jsme mezi prvními a všichni v dobré náladě, protože i počasí nám
přálo. Říčka Doubrava měla ten den dost vody spoustu příjemných
peřejí a tím, že jsme vyrazili včas, vyhnuli jsme se největším
strkanicím a zácpám, ke kterým tady jinak muselo jistě, zejména
v některých místech docházet. Příjemný proud, peřejky, zatáčky a
zase peřeje, žádné záludnosti ve formě padlých stromů nebo
nízkých lávek nás nečekaly. Pěkná kaskádka před Mladoticemi a
pak již příjezd k největší atrakci Doubravy – peřeji Martin.
Bylo tam živo, na břehu mnoho diváků, na vodě sem tam nějaký
aktér, pod peřejí skupina záchranářů, kteří si perfektně dělali
svoji práci a nebylo jí málo, protože plavajících posádek bylo
dost. Názorů na sjetí bylo několik, každý na břehu měl svůj
recept a na vodě to bylo ještě originálnější. Jestli kilometráž
uvádí Doubravu ve splouvaném úseku jako WWI+ a peřej jako WWII,
dá se s tím souhlasit, ale ta peřej je opravdu pěkná a její
náročnost je závislá na množství vody. Nebezpečné to ani tak moc
nebude, je to rychlé a zejména hlavní a silný proud táhne na
velký kámen uprostřed řeky a větší část vody pak teče vlevo,
jenže tam jsou další kameny , které vytváří jakousi hrázku,
která se pak musí překonat. Pro kajak nebo deblovku na singlu
asi jednodušší varianta. Pro deblovku s háčkem tato strana není
příliš vhodná. Pro deblovku je lepší držet se hned za první
peřejí vpravo, objet kámen zprava a nenechat se přitom na něj
silným proudem hodit. Toto bylo velkým problémem pro spoustu
lodí. Nafukovačky a rafty nějakou tu chybu prominou a po kameni
se svezou. Byly k vidění i situace, kdy kámen hravě převrátil
raft pro šest osob. Tomáš s Romanem na kajacích se trochu
vyřádili a pak přišly na řadu deblovky.Tomáš s Janou to zvládli,
Hombre s Ondrou to poprvé dali celkem bez problémů a vynesli si
loď nahoru, že si to dají ještě jednou. Fanda s Michalem si
mezitím ověřili na vlastní kůži teplotu vody a na druhý pokus je
Hombre s Ondrou napodobili. To bylo co se jarního koupání týče
vše. Pak jsme se trochu sušili na břehu u peřeje a stále bylo na
co se koukat. Fanda se mezi tím vydal pro auto a my pomalu
začali přesouvat lodě proti proudu a k Mladoticím. Fanda přijel,
odvezl nás do Pařížova a my ve zmenšené sestavě vyrazili znovu
na řeku. Tedy až na Fandu s Ondrou, kterým prý jedna koupel už
stačila. Pouštění přehrady pomalu končilo a tak bylo vody trochu
méně než dopoledne a muselo se místy trochu vybírat, kudy jet,
ale na pohodové splutí bylo vody stále dost. Navíc řeka již byla
téměř bez vodáků, takže klídek a pohoda. Peřej Martin za menšího
stavu vody byla lehčí, čas byl dobrý a tak jsem se rozhodli
pokračovat až do Ronova. V cestě byl jeden jez, který na kajaku
šel sjet, deblovky jsme přenesli a jinak byl celý úsek až
k Ronovu ještě stále velice pěkný, voda tekla, peřejky byly a
dokonce za peřejí Martin jedna velice pěkná peřej do zatáčky.
Tady se náš názor rozchází trochu s kilometráží na raft.cz,
která uvádí tento úsek již jako klidný a nezáživný. Je to věc
názoru, ale z našeho pohledu rozhodně doporučujeme dojet až do
Ronova. Jen pozor, v Ronově před mostem vlevo je soukromá louka,
majitel na nás vyběhl se psem a ještě poslal PČR. Vše se nakonec
v klidu vyřešilo a my se mohli převléknout, naložit lodě a
vyrazit k domovu. Cestou jsme si u zámku Žleby zastavili na
jídlo a k večeru dorazili zpět do MB.
Ač
byla akce redukována z původních dvou dnů na jeden, dovoluji si
závěrem uvést, že se vydařila, voda tekla, počasí nám přálo a na
první letošní splutí to stálo zato a v příštích letech určitě
stojí za opakování!
Hombre
Na kole Českým rájem
16.6.
– 17.6.2007
Už jsme tu z výletu… ujeli jsme celkem 95
km a ty nám trvaly 6hodin a 50minut … na kole!!! ... a
kudy tudy? Tak tedy od začátku. Sraz v sobotu 16.6.2007 v 8 hod.
u ZŠ Pastelka. Sešli jsme se tam: Anička, David, Jana, Martina,
Ondra, Terezka, Vanda, Tonda a s doprovodným autem Kamila.
Chvíli po 9:00 vyrážíme podle Jizery směr Bakov nad Jizerou,
přes most, město k Veselé u Mnichova Hradiště, zabočit vpravo a
do kopečka až k Valečovu. Prvního cíle jsme dosáhli snáz než se
čekalo – svižně, rychle, bez komplikací! Jedeme spořádaně za
sebou, na každé křižovatce čeká první skupina na ty opozdilce.
Všem to zatím pěkně šlape. Nad hlavou se nám táhnou po modrém
nebi sem ta nějaké šedo-černé mraky, ale teplota je na
cyklistiku úplně ideální. Hlavně neprší. Kola necháváme
v podhradí a sami se pouštíme do prohlídky hradu - i
s průvodcem - a koukáme, kolik je tu novinek, kam všude se
může, ačkoli my si musíme sklepení nechat na jindy, protože jsem
neznalí věci nekoupili vstupenky i tam. Drobná svačinka a kolmo
opouštíme podhradí a míříme lesem pěkně po cestičce a dlouho
z kopce k Branžeži. Přiblížila se hodina oděda a tak na takové
pěkné verandičce nedaleko vody usedáme a objednáváme něco
k jídlu, pití, nějaký zákusek… Tady jsem pořídili rychle a
abychom nevyšli z tempa, brzo se přesouváme k odpočinutí ještě
na břeh Komárovského rybníka. Vykoupat jsme se stihli ještě než
začalo pršet. Ale asi jak nám to dnes všechno tak rychle ubíhá i
déšť je za chvilku pryč a zase svítí sluníčko, aby nás vysušilo
před další cestou. Ta vede po březích a dál lesy k silnici a po
ní ještě kousek až k hradu Kost. Tady už je tedy pěkných
turistů… Jsme kousek za půlkou dnešní trasy a máme čas se tu
trochu občerstvit. Slunce pěkně kouká z oblohy bez mráčku a nás
čeká pořádné stoupání. Hrad obhlížíme pouze z venku, prohlídka
bude snad příště. Asi po půl hodině sedíme opět v sedlech, ale
někdo z nás opravdu jen na chvilku – stoupání k Semtínské lípě
je dost náročné! Nahoře odbočíme ze silnice vlevo a přes
Libošovice jsme za chvíli v údolí Žehrovky, které nás dovedlo po
pěkné a málo frekventované silnici až k dalšímu koupání
v rybníku Věžák. Je to tedy kousek zajížďky mimo plánovanou
trasu, ale voda zde je krásně čistá a tak osvěžující! Ani se nám
nechtělo dál. Ale vidina tee-pee nás láká! Takže se vracíme zpět
k hlavní silnici a jedeme dál k rybníku Nebákov. Tady se udál
první a nyní už můžeme říct jediný karamból – Martinka si díky
chvíli nepozornosti vytvořila na rameni a koleni tzv. “silniční
lyšej“. Ale holka je to statečná a ani nebrečela, jen čištění
odřenin se jí moc nelíbilo. Na její ošetření jsme zastavili
v nedaleké restauraci hned na břehu rybníka. Ještě, že se tak
stalo, protože na kryté verandě jsme se na chilku ukryli před
krátkým deštěm. A už nám chybí jen kousíček do konce, za to opět
pořádně do kopce. Jen se vyhoupneme na jeho vrcholek, nad okraj
údolí a vidíme náš cíl: Trosky. Odpolední slunce vše krásně
osvětluje a nám se z toho tají dech! A je to tu – kousek za
zatáčkou už vidíme náš kemp a NAŠE TEE-PEE! Načasování se
podařilo úplně dokonale: zatím co obhlížíme novou střechu nad
hlavou, přijíždí Kamila se zásobami, oblečením, jídlem a
„garáží“ na kola. Během hodiny máme všechno potřebné vyřízené:
zásobu dřeva z lesa, rozdělaný oheň, postavený stan a
zaparkovaná kola, obsazené tee-pee a můžeme v klidu zasednout
k jídlu a odpočinku u ohýnku. Únava však vykonala své, brzo,
brzičko uléháme do spacáků nabrat nové síly na zítřejší půlku
cesty.
Ráno svítí sluníčko z nebe bez mráčku! Krásné jasné ráno…
Cyklisti jsou celí nedočkaví znovu vyrazit „do pedálů“. Rychle
snídáme, balíme a v 10 hod. už stojíme před branami hradu
Trosky. Prohlídka je zde bez průvodce – posledních několik let
jsou přístupné obě věže s výhledem na celé širé okolí… Nemůžeme
si to nechat uniknout a vystoupáme po mnoha schodech na obě.
Viditelnost sice není moc velká, ale kdyby byla, to by bylo… Pod
hradem děláme jen krátkou přestávku na osvěžujícího nanuka a už
pádíme kopcem dolů znovu k Věžáku – ale dnes bez velkého
koupání, jen si smáčíme nohy a honem, honem opět vyrážíme na
cestu. Tempo je pohodové, rychlost dobrá, času máme spoustu, ale
přesto někteří šlapou jako o závod a občas je nutné je brzdit.
Jinak bychom jim za chvíli viděli v dáli jen záda. Podtroseckými
údolími v zajetí jejich romantiky míříme k nejzazšímu místu naší
výpravy - Hrubé Skále. Opět absolvujeme jednu prohlídku
exteriéru památky a v blízkém stánku obědváme. Hlasováním
neprošel návrh na oběd v stylové zahrádce nedaleké hájovny a
vyhrál „smažák“ v místním bistru… Rychlý oběd nám dopřál čas na
procházku kolem a na chvíli odpočinku. Odtud dál míříme skrz
lesy a po turisticky docela frekventovaných cestách k obci
Skokovy, dál Žďár a po pár zatáčkách stojíme na začátku rybníka
a přilehlé osady Drhleny. Tady nás vítá opět koupání, pláž a
trávník, kde můžeme odpočívat, koupat se, opalovat se, osvěžit
se zmrzlinkou! Všechno jsme využili dosytosti a chvíli po 17.
hod. startujeme na poslední úsek našeho putování s cílem v Mladé
Boleslavi. Snad nejdelší část cesty, za celý víkend absolvované
po normální silnici, jsme zvládli úplně bez problémů, pěkně
v řadě za sebou jsme ani ostatním řidičům nijak nepřekáželi.
Přes všechno to putování jsme ještě měli dost sil na rychlý
přesun zpět. Krátce po 18. hod. jsme se už vítali zpět u ZŠ
Pastelka s rodiči. I doprovodné vozidlo vše zvládlo s úspěchem a
tak kolem 18:30 bylo naše putování ukončeno s pocitem pěkně
otlačených prdýlek, mnoha ujetých kilometrů, několika docela
unavených lidiček, několika trochu opálených nosů. Zkrátka se
pocitem pěkného víkendu vodáků křížem-krážem Českým rájem na
kolech!!!!
Vanda
Sázavské pádlo
11.5.
– 13.5.2007
Tak
je to tady – 11. květen 2007 a my se balíme a chystáme na náš
první závod – 37. ročník Sázavského pádla. Přípravy jsme během
jara celkem zvládli – zapojili se všichni a nasbírali jsme
množství informací o Mexiku a u Tomáše pod elektrárnou jsme zase
natrénovali nějaké ty náklony, divokou vodu a brankoviště.
S drobounkým zpožděním vyrážíme v pátek dvěma tranzity směr
Pikovice, kde bude po další dva dny naše základna. V podvečer
jsme u cíle, vítá nás symbol Mexika – kaktus, nečekaně prázdný
kemp a silný vítr, který se v něm prohání. Stavíme stany,
večeříme, zapisujeme se do závodu, ladíme posádky, okukujeme
konkurenci, snažíme se rozehnat nervozitu… Docela brzo jdeme
spát, venku je zima a je potřeba se řádně připravit na druhý
den. Sobota nás budí sluncem, ale zase strašně fouká! Dopoledne
ještě trochu ladíme formu na odpolední závod všestrannosti a pod
vlivem pěkného počasí ještě část z nás vyráží na letošní
prvosjezd Sázavy v soutěžním úseku Krhanice - Pikovice. Vody je
opravdu velmi, velmi málo. Jedeme mimo soutěž, v různě
sestavených posádkách a je to děsná „šutrovačka“. Cestou se
náhle zatahuje a ještě nad Kamenným Přívozem nás zalije taková
průtrž, že není vidět ani na špičku lodi! Nad jezem se
rozdělíme na dvě skupiny – jedna pomalu a plynule jede dál, ale
většina se usazuje v restauraci na oběd a zahřívá se teplou
polévkou. Za chvíli však zase svítí sluníčko, ačkoliv vítr vůbec
nepolevil a navíc fouká stále proti nám. Těsně před první částí
soutěže se scházíme všichni v kempu – někdo se ani nestihl
převléci! Čeká nás odpoledne testů, nejen co víme o Mexiku, ale
jak jsme silní, přesní, odhodlaní… Například podhrabáváme
hranici představovanou položeným stolem a to na čas, trefujeme
se balonkem plným vody na „kaktus“ s ostrými hroty, zkoušíme si
nezlámat jazyk na jazykolamech, odhadujeme kolik jazyků poznáme
z mluvného a psaného textu v cizojazyčných ukázkách, stavíme
mayskou pyramidu podle azimutu, hledáme určitý počet červíků ve
strouhance ( to fakt nebylo moc pro holky ), zodpovídáme 12
kvízových otázek o MEXIKU (nejvyšší hora, typická rostlina,
obvyklý dopravní prostředek, …) ! Posádek v naší kategorii je
celkem 21 – převážně z pořádající organizace Loděnice Vltava.
Naše posádky se po tomto kole umísťují následovně: 9. místo:
Jirka + kamarádi Marek, David a Filip z dalších pražských
oddílů ( pod názvem NEDEKO ) a se startovním číslem 66. Čistě
delfíní posádka Tomáš, Jana, Anička a Michal jako Delfín I. –
Šmajdalfové, mající číslo 64 končí 11. Družstvo Delfín II. –
Vandráci s číslem 73 alias Bětka, Ondra, Verča a Bára jsou
nakonec 13tí. To vůbec nevypadá špatně! Večer se koná soutěž
dospělých – odjezd a celá organizace se poněkud prodlužuje a tak
naše nasazené posádky: Tomáš + Lukáš, Petr + Pejo a Vanda +
Kamila opouštějí kemp až těsně před 20.hod a vracejí se skoro za
tmy – medaile sice nepřivezli, ale vypadají a tváří se
spokojeně. Jejich motto přece je: není důležitě vyhrát, ale
zúčastnit se – a nedorazit úúúplně poslední!
V neděli ráno vstáváme celí rozechvělí a nedočkaví z dalšího
klání – tentokrát se prověří naše síly. Vydatně snídáme, ráno
je pohodové, svítí slunce a i vítr se už uklidnil. Kemp se
pomalu vylidňuje, jak posádky míří na start do Krhanic. Na místo
dorážíme skoro mezi posledními. Startuje se velmi rychle a
vzhledem k malému stavu vody a kamenitému korytu s trčícími
balvany je na startu trochu zmatek. Tři, dva, jedna – START –
vyrážíme! Za necelé dvě hodiny v cíli!!! Cestou nás na 12
soutěžních říčních kilometrech čeká jedno brankoviště s dvěma
povodnými a jednou protivodnou brankou, několik jezů a peřejí a
spousta balvanů číhajících na nás těsně pod hladinou.
Brankoviště všichni projíždějí naprosto skvěle a neztrácíme zde
téměř žádné body. Cílem nakonec projíždí na krásném 6. místě
posádka Šmajdalfů, doplněná o Peja a Lukáše s velmi malou
ztrátou na první vítězné mužstvo. Druhá skupina vedená Kamilou a
Štěpánem rozbila cestou nešťastnou náhodou loď. Několik
kilometrů nad cílem si proto mění plavidlo s doprovodnou
posádkou a bez nejmenšího zaváhání projíždějí i oni s minimální
ztrátou cílovou pásku! Jejich původní loď však už opravdu není
schopna dalšího sjezdu a do kempu se později vrátí po souši.
Mezitím dojíždějí do cíle i další posádky a mezi nimi i Jirka
s Karolínou a Bárou. Vyčerpaní, ale šťastní ze zvládnutého
výkonu se usazujeme na sluníčku a odpočíváme, pomalu obědváme,
později začínáme balit a uklízet tábořiště, abychom zkrátili čas
do vyhlášení výsledků a hlavně se připravili na odjezd. I tady
jsme tentokrát zazářili a ještě než začalo oficiální vyhlášení
a ukončení soutěže, je vše uklizeno, sbaleno, naloženo! A
výsledky jsou tady: v celkovém pořadí kombinace obou závodů –
tedy o Sázavské pádlo - skončily naše posádky takto: 7.
Šmajdalfové, 18. Vandráci, 19. NEDEKO. Výsledky jsme nadšení a
potěšení. Konkurence byla opravdu silná a naše výsledky jsou
v porovnání s nimi naprosto úžasné! Vydáváme se domů s dobrým
pocitem dobře odvedených výkonů, hrdí na své umístění, ale také
unavení, opálení a šťastní! A na loděnici nás ještě čeká malé
překvapení a sladká tečka – dva dorty pro dvě a půl družstva
skvělých vodáků s bojovným duchem, výbornou technikou a mnoha
chytrými hlavinkami.
Pro
příští ročník bylo jako ústřední téma vylosováno Monako – tak se
třes Monako, my už se na tebe těšíme.
AHOJ Sázavské pádlo.
Vanda
Kamenice
30.4.
– 1.5.2007
Tak
jak jsme se domluvili, sešli jsme se v pondělí 30.4. na loděnce,
vzali lodě a vyrazili směr Kamenice. Představa, že si tam
zajezdíme, v nás nechávala alespoň trochu optimismu. Při
letošním suchém jaru a teplé zimě je totiž již na konci dubna
většina zajímavých míst bez vody. Onen optimismus jsme v sobě
všichni živili asi někam k Líšnému. Pohled na Jizeru v tomto
úseku byl více než smutný – stav vody odpovídal letnímu stavu a
po řece mohly nerušeně plout tak kachny. No nic, dorazili jsme
na Podspálov, místo bylo prázdné, dokonce se zde objevily nové
odpadkové koše, postavili jsme pár stanů, posbírali dřevo a
vydali se na průzkum ke Kamenici. Žádné překvapení se nekonalo.
Tomáš sice navrhoval, že na kajaku by to dal, ale nikdo se
k němu nějak nepřipojil. Večer jsme poseděli u ohýnku,
s přihlédnutím k totálnímu suchu a blízkosti lesa jen malému,
žádné pálení čarodějnic se nekonalo.
Ráno se převlékáme a jdeme vyzkoušet poslední peřej na Jizeře
zvanou Paraplíčko. Shodujeme se, že od naší poslední návštěvy se
zde někdo velmi přičinil o úpravu terénu a vznikl zde velmi
příjemný cvičný terén pro sjezdy, traverzy, náklony a další
vodácké atrakce. Obtížnost je tak úměrná možnostem našich dětí,
takže to byl moc pěkně strávený první májový den. Jezdili jsme i
po obědě a zpestřením nám všem bylo poměrně velké množství
vodáků-turistů, kteří zde začínali sjíždět Jizeru. To co někteří
předváděli se snad ani nedá popsat, dokonce jedna posádka
zvládla prvních pár metrů, aby následně totálně zlomila loď o
říční kámen, no bylo co pozorovat. A abychom jen nepozorovali,
sjeli jsme si potom kratší úsek do Železného Brodu k jezu, který
nebyl opět ani otevřený ani sjízdný s ohledem na již vzpomínaný
stav vody.
No
tak to byl náš krátký výjezd, kdy Kamenice měla vody málo, ale
Jizera byla fajn a ještě bylo na co koukat.
Hombre
Maloskalsko - Kozákov
21.4. –
22.4.2007
Skupina sobota: Kamila, Bětka, Anička, Bára, Jirka
Skupina víkend: Hombre, Fanda, Tomáš, Jana, Ondra,
Michal, Péťa
Skupina sobota: Malá Skála – Suché skály – Koberovy –
Hamštejn – Koberovy – rozc.modrá červená u obce Vesec – Rotštejn
– Postojná – Mírová p. Kozákovem - Turnov
Skupina víkend: Malá Skála – Suché skály – Koberovy –
Hamštejn – Koberovy – rozc.modrá červená u obce Vesec – Drábovna
- Kozákov – Bačov – Žlábek – Černá rokle – Rváčov –Smetanova
vyhlídka – Libuň
V sobotu ráno jsme se v kompletní sestavě sešli na nádraží
v Malé Skále a vydali se stoupat vzhůru po modré značce k Suchým
skalám. Kopec to je celkem slušný, ale šlo to. Počasí bylo pěkné
a rozhled z těchto míst stojí za to. Navíc úžasné odstíny
zelené, které v tento čas dokáže vytvořit příroda, prostě nemají
konkurenci. Pokračovali jsme v klidu dál na Koberovy a cestou
kupodivu nepotkávali ani moc turistů. V Koberovech jsme z modré
odbočili na červenou a na doporučení dál stoupali k Hamštejnu,
kde se nachází vyhlášená hospoda. Po asi kilometrovém výšlapu se
přesně v poledne usazujeme na terase a objednáváme si pití.
První nápoje jsou dodány rychle a objednáváme si jídlo. Pak už
jen čekáme a čekáme. Další pití dostáváme po urgenci a na
polévku čekáme hodinu. Za další hodinu dostáváme hladoví a
naštvaní konečně oběd. V půl třetí odcházíme. Dva a půl
hodinovou zastávku na oběd si všichni budeme asi ještě dlouho
pamatovat. Vracíme se do Koberov a po modré jdeme směrem na
Rotštejn. Na křižovatce u Vesce se rozdělujeme. Kamila a spol.
míří dál na Rotštejn a přes Postojnou do Turnova na vlak zpět do
MB.
My
ostatní sestupujeme do Vesce, kde se následně se vydáváme asi
nejstrmějším stoupáním vzhůru na Kozákov (744 m.n.m.). Na
Drábovně chvilku odpočíváme a sbíráme síly do dalšího výstupu,
který nám navíc trochu znepříjemňují cestu křížící polomy.
Nakonec kolem šesté večer dorážíme na vrchol. Rozhled z Kozákova
opravdu stojí za to. Rozhledna už má zavřeno, ale v Riegrově
chatě na Kozákově se alespoň občerstvujeme a chvilku odpočíváme.
Doplňujeme vodu a vyrážíme po hřebeni dál a pomalu hledáme místo
k přespání. Tomáš s Janou vědí o příjemném plácku kousek za
Bačovem a není důvod, proč tam nepřenocovat. Péťu s Ondrou
raději zaháníme do stanu a ostatní usínají pod hvězdami. Citelně
se ochlazuje, ale jde to. Noc je jasná, plná hvězd, v noci houká
sova, štěká srnec - paráda. Ráno vstáváme, balíme, snídáme,
prostě nedělní ranní pohodička v lese. Vyrážíme dál po červené,
rozhled je opět nádherný, na vrcholcích Krkonoš je ještě vidět
sníh, obloha bez mráčku. Míjíme obec Žlábek, musíme kus po
silnici a sestupujeme do Černé rokle. Kolem chatové osady a již
asi nefunkčního koupaliště přicházíme do míst, kde nás červená
posílá do prudkého kopce. Prostudovali jsme mapu a pokračujeme
v klidu roklí dál. Na konci údolí nacházíme příhodné místo
k odpočinku, s ohništěm a tak opékáme anglickou a sýr a jen tak
relaxujeme na hromadě klád. Polomy jsou i zde všude i na cestě
vedoucí roklí dál, takže musíme trochu obcházet. Nakonec
procházíme Rváčovem, hledáme červenou, která by tady někde měla
být a stoupáme ke Smetanově vyhlídce. Pěkné místo. Plánujeme
další cestu přes Tábor do Loužnice a ještě pro jistotu esemeskou
prověřujeme vlak. Tušíme, že odjezd je asi kolem půl čtvrté.
Ouha, jezdí jen ve všední dny. Takže buď musíme čekat až na
večerní spoj, nebo šlapat dolů do Libuně. Volíme Libuň a po
chvíli opouštíme červenou a jdeme po polní cestě, která by nás
lesem měla dovést na žlutou. Polňačka nás skutečně dovádí do
lesa, no spíš do hromady klád, které zde leží po vichřici.
Překonávání polomů je nekonečné, ale nakonec přece jen nacházíme
žlutou značku, a do Libuně docházíme cestou lemovanou hromadami
dřeva. Před nádražní hospůdkou čekáme na náš vláček. Dokonce
došlo konečně i trochu na kytaru, tak je to čekání docela fajn.
A pak už hurá do vagónu a domů. Už se těším na další akci!
Hombre
A zde jsou další osudy sobotních výletníků:
Po rozloučení na rozcestí u Vesce pokračuje menší skupinka
výletníku směrem na Rotštejn. Asi po kilometru chůze přicházíme
na křižovatku, kde tak trošku bloudíme. V dohledu jsou pouze
značené cyklotrasy. Po nějaké chvíli to vzdáváme a žádáme o radu
kolemjdoucí slečny. Zprvu jsou zaskočeny, ale po menším
přemýšlení nás odkazují na cestu mezi baráčky, která vede lesem.
Po krátkém výstupu jsme nakonec dorazili ke zřícenině hradu
Rotštejn. Plánovaná vyhlídka se však nekoná. Hrad byl pár minut
před naším příchodem uzavřen. A tak nezbývá nic jiného, než
pokračovat dál směrem k Turnovu. Jenže to se lehce řekne, někdo
nám zase schoval turistickou značku.:o) Naštěstí nám kolemjdoucí
výletníci radí, kam se vydat. A opravdu, žlutá turistická značka
je na obzoru a my tak začínáme stoupat skalními schody dále
vzhůru. Čas neúprosně ubíhá a nám zbývá cca 10 km do plánovaného
cíle.
Z vrcholu skal je pěkný výhled do okolí. Koukáme, jestli
neuvidíme druhou část skupiny, která se vydala směrem ke
Kozákovu. Ta se ale na obzoru nikde neobjevuje. Pokračujeme
k místu nazývanému Postojná. Čas je však nelítostný. Z místa, na
které jsme se nejvíc těšili, vidíme je málo. Jsme nuceni vydat
se dál lesem po žluté. Kolem nás je ticho, po cestě už žádné
výletníky nepotkáváme. Krok po kroku se blížíme k vytouženému
cíli. Vyprávíme si různé zážitky, které nás kdy potkaly.
Společnost nám po cestě dělá kolem žijící zvěř.
Po 18. hodině přicházíme k ceduli Turnov. Nálada ve skupince se
značně zlepšila. Ale informace, že vlakové nádraží se nachází na
opačně straně města náladu opět zhoršila. A tak slibuji menší
zastávku u obchůdku s potravinami, abychom si mohli doplnit
chybějící energii. Nakoupení různých sladkostí všem vyčarovalo
pěkný usměv na tváři. K vlakovému nádraží zbývá posledních pár
metrů. Ještě koupit chybějící lístek pro Bětku, která
neplánovaně pokračovala s naší skupinou a zanedlouho se objevuje
vláček, který nás odváží domů.
Kamila
Litický oblouk - Kamenice
13.5. –
14.5.2006
Konečně po
několika neuskutečněných pokusech v minulých letech jsme si tuto
akci nenechali uniknout. Vyrazili jsme v trochu pozměněné
sestavě – dětí o něco méně a dospělých více, bez tranzitů, třemi
osobáky, jedním vlekem a velmi nedočkaví na tuto nám neznámou
část řeky. Ráno jsme se sešli na loděnce, rychle naložili lodě a
hurá na to!
Do Bohousové
37,2 jsem dorazili kolem desáté a po drobných zmatcích
s nalezením nejvhodnějšího místa pro parkování a naloďování jsme
si dali v místním kiosku na louce kávu, klobásku a něco k pití.
Takto posilněni jsme se vydali na neznámou řeku s jednou
jistotou – Potštejn 25,9 = konec dnešní plavby. V celém
splouvaném úseku bylo dostatek vody i vodáků, krásných peřejí a
poměrně přijatelné počasí. Hned na prvním stupni, už ani nevím
přesně kde, se prásknul Fanda s Janou – příjemné rozptýlení jinak
velice pěkné vody. Jestli si dobře vzpomínám, tak o kus níž jsme
ještě tahali Hýmena s Janou A. ale jinak v poho. Jez v Liticích
jsme všichni přenesli, až na Peja, ten ho dal! A až do Potštejna
pořád super voda, příští rok se sem určitě vypravíme znovu!
(Za případné nepřesnosti a nedostatky se omlouvám, ale děj popisovaný
v tomto příspěvku se odehrál téměř před rokem a v té době jsme
ještě o webu ani neuvažovali – pozn. autora.)
Po dalších
drobných zmatcích při převlékání a nakládání v Potštejně jsme se
začali poohlížet po nějakém vhodném místě k noclehu, navíc nás
čím dál tím víc štvalo, že zítra již v tomto úseku voda nebude a
na dolní úsek Orlice jsme měli čím dál tím menší chuť. Nakonec
jsme se po několika neúspěšných pokusech najít to „správné
tábořiště“ shodli, že nejlepším řešením bude přesun na Podspálov
k Jizeře s následným nedělním sjezdem Kamenice.
V neděli
jsme při optimálním stavu vody v říčce Kamenici na úseku Jesenný
– Podspálov sjeli dvakrát. Pravda bylo to i s koupáním, jednou
já s Bětkou „na žábě“, pak ještě někdo přesně si už nevzpomínám,
ale hlavně Hýmen s Jirkou třikrát při jedné plavbě – to byl teda
výkon! No a odpoledně už jsme se chystali k domovu a těšili se
na další vydařené akce.
Na závěr
snad jen dodat, že pokud chceme dát příště „litičák“ 2x, bude
asi výhodnější vyrazit již v pátek odpoledne.
Hombre
|
|